Praxe

   První praxe je pro někoho utrpení, pro někoho možná vystřízlivění, že to kde je/studuje, určitě nechce dál dělat. Musím říct, že jsem si svoji první praxi vybrala opravdu skvěle! (Po těch pár dnech a psaní se spolužačkami, jak se jim nelíbí a podobně.)

   Minulý týden jsem začala chodit na praxi v dětském domově. Naštěstí personál ihned pochopil, že nejsem připravená čelit nevychovaným puberťákům, kteří si vyskakují, jak kdyby byli páni tvorstva. Takže když zrovna nejsem v kanceláři a nedělám administrativní věci, jsem u 9 dětí na skupině. V kanceláři si na práci nemůžu stěžovat, čajíček upíjím průběžně během kontroly nějakých dat celý den, končím vždy dříve, co více si můžu přát? U dětí jsem většinou ještě s vychovatelkou, ale občas jsem tam třeba půl hodinu až hodinu s 5 dětmi sama a to pak dokážou trošku pozlobit! Celkem na to nejsem zvyklá, doma jsem vždycky byla s 1 až 3 dětmi maximálně. Ale i tak si myslím, že to celkem zvládám...  

   Děti mám ráda a oni celkem i mě, až na pár odchylek od normálu, kdy ode mne vyjimečně utíkají s brekem. Sice jim občas nerozumím, co po mě chtějí, ale to se časem zlepší (snad)... :D Úkoly ze základní školy zatím zvládám a když to někdo nechápe, pokouším se to polopaticky vysvětlit a pak už to jde vždycky. 

   Také už jsem narazila na nevychované puberťáky, kteří si zkoušejí co vydržím a co si mohou dovolit. Tak nějak jsem to čekala, ale stejně mě to štvalo! Jen doufám, že s nimi už nebudu muset být často sama. To radši budu vždycky u těch svých menších dětí, nebo u těch trochu postižených, kteří mě mají rádi a jsou relativně v pohodě. :)
   Pomalu, ale jistě jsem si ty ''svoje'' děti opravdu hodně oblíbila, už mám od nich i obrázky a musím si je ještě někdy všechny vyfotit. Jsou úžasný, i když dokážou zlobit. :)

Jane