neděle 22. května 2016

Vysoká škola

     Asi po sto letech je tu článek. Dejme tomu, že o vysoké škole už něco vím, chodím na VŠ už 3 roky a snad ji letos i dokončím. A co bude, až/jestli odstátnicuji? To zatím nevím, nejradši bych šla pracovat, i když vím, že to nebude žádná sláva. Mám podané 2 přihlášky, ale studovat se mi momentálně absolutně dál nechce... Takže se uvidí....
     Poslední semestr jsme toho sice neměli moc (rozumějte předmětů), ale i tak to bylo náročné. Né všichni chápali, že nemáme na práci jen ten jejich předmět, museli jsme dělat x seminárek a další věci. K tomu všemu jsme se všichni snažili psát bakalářku, která také nebyla lehká. Vedoucí práce se také nemusí zcela vždy ozívat, tím pádem jsem občas vyšilovala. Samozřejmě se to neobešlo bez problémů, to bych ani nebyla já. V den odevzdání jsem zjistila, že mám jiný název bakalářky, než co je v systému, to naštěstí opravit ještě šlo. Další problém se pak řešil v poslední den odevzdání, to jsem také naštěstí zvládla. Ale ty stresy okolo děs běs. Další kapitolou bylo samotné zkouškové období, ano sice jsme měli jen zápočty a jen jednu zkoušku, i tak nám to některým dalo velmi zabrat a dělali jsme něco i na podruhé (jen jeden test, jupííí :D ). Každopádně zkouškové je za mnou a nyní JEN státnice. Otázky ke státnicím už většinu máme, něco málo musím ještě upravit a pak už se to JEN naučit a umět to u státnic. Plus obhájit bakalářku, čeho se také celkem bojím... 
      Po 3 letech na vysoké škole nemám ani chuť jít dál. Proč??? Momentálně jsem ve fázi, kdy nevěřím moc lidem, ve škole to tak také bylo. Nikdo nikomu nic neposkytl, nikdo jiný krom pár lidí vám ani nepomůže. Musíte se spoléhat jen a jen na sebe. Bohužel jsem asi trochu blbá či naivní, když já většinou někomu ráda pomůžu. Pak jsem z toho buď totálně vyčerpaná, nebo v horším případě totálně nasraná. Ale to se vztahuje i k běžnému životu. Chtěla jsem tím hlavně říct, že pokud máte pár lidí, na které se můžete obrátit a víte, že se na vás nevykašlou, tak jste šťastný člověk. Pokud je nemáte a jedete všechno sólo, většinou jste v prdeli.
     I přes to všechno jsem na VŠ našla několik lidí, které mám ráda, pomáháme si atd. Ale vzhledem k tomu, že každý bydlíme někde jinde a daleko od sebe, očekávám a celkem se toho i bojím, že s většinou z nich se už v životě neuvidím. A bude nás čekat jen občasná konverzace na fb. Je to smutné, ale takový je život. Lidi odcházejí a přicházejí, zažila jsem to už několikrát a zažiju to ještě asi ještě vícekrát v budoucnu. 

     Omlouvám se za trochu depresivní článek, ale potřebovala jsem se z toho trochu vypsat, vím že nyní moc nepřizpívám. Už přes 2 měsíce čtu stále tu samou knihu, většinu času není čas nebo nálada na čtení, snad se to zlepší v rámci prokrastinace. :D

                                                                                                        Jane